The lost ones.

4. dubna 2014 v 0:20 | Nat. |  My feelings
Ahoj.
- Mám několik myšlenek, z kterých se potřebuji vypsat. So.. let's do it :)

Stojím před lampou. Před TOU lampou. Není to ledajaká lampa. Ta lampa má chycený můj úsměv. Vždy, když pod ní stojím a koukám jak svítí je mi tak zvláštně. Zvláštně v tom dobrém. Cítím se výjmečná. Koukám, jakoby to byla hvězda. Svítí jenom pro mé vzpomínky. Získávám čas. Přesně ten teď potřebuji. Zavírám oči. Je to nepopsatelný pocit. Jsem tak blízko a zároveň tak vzdálená od radosti. Od toho smíchu tady. Pořád ho slyším znít tam někde uvnitř mě. Tak znící jasná hudba. Míchá se to. Získávám to nejkrásnější z toho místa. Začínám se usmívat. Sklápím hlavu, dávám ruce do kapes. Jdu dál. Podél cesty jsou další lampy. Svítí tak, že dělají duhové oblouky v keřích. Tyhle lampy jsou už ale obyčejné. Dávám si dohromady tu skládačku. Jak moc mi chybí se jen tak poflakovat v noci. Mluvit o životních záležitosti a uprostřed všeho se začít smát. Vždyť na ničem nezáleží. Lžu. Hned si to uvědumuji a zastavuji se. Ohlížím se, protože už nedůvěřuji. Nevěřím místům, na které jsem dříve chodila utírat slzy. Nejsou už bezpečné. Nikdy tam nenajdu lidi, kteří tam semnou byli. Nikdy si nevědomuji jak moc je ten čas s určitými lidmi důležitý, až do té doby, než se stane vzpomínkou. Stojím tam. Vidím nás. Můžeš se smát, protože vím, že nás vidíš taky. Jen tu nejsi. Nejste tu. Už tu pro mě nejste. Ke každému z nich mám přiřazených několik míst. Všechny procházím. Stojím a jen dýchám. Získávám prostor. Ten co jsem už dávno ztratila. Jaký byl pohled, když jsem byla uprostřed toho keře? Jak jsem se cítíla, když jsem se snažila vylézt na tu střechu a nešlo to. Jaký byl pocit padat na ty kachličky a pak šlapat tolik schodů ? Jaký byl pocit chodit do školy, která byla 5 minut cesty? Vím. Tolik se toho změnilo. Nemám to ráda. Chodím po místech, které jsem si dříve přivlastňovala. Teď se tam téměř bojím projít. Vím, že už to nejsou tak docela "naše" lavičky... Vím, že pod tím stromem nikdy nehořel oheň, ale dodneška ho tam vidím. Vím, že tam nebyl prach, ale já ho tam navždy uvidím. Vím, že tam už nebydlí, ale vždycky jí tam vidím. Vím, že tam nesedíme spolu, ale vždycky si budu pamatovat ten pocit. Vím, že si myslíš, že už tu pro tebe nejsem. Dávno ne, ale třeba TY jsi tu pro mě nebyla, protože jsi byla s ním. DLOUHO, víš? Nemůžeš mi teď vyčítat, že se neozvu. Tvůj kluk ti kontroluje FB.. a vůbec všechno. Jediná možnost, kdy s tebou můžu upřímně mluvit je venku. Jenže co to je. To není ta pohoda. To všechno je pryč. Potřebujeme čas. Říkali jsme.. to je jenom střední, to se zvládne. Nemáš ponětí, kolik se toho stalo za ten rok a ty to nevíš. Stejně tak to samé u tebe, viď? Víš jak dlouho už to je, od té doby co jsme se odcizily ? Víš, že mám ještě naše dopisy a čtu si je, protože je tam hodně slibů. Těch o kterých vím, že jsme je nikdy nesplnily. Že když usínám, myslím na všechny, kteří tu pro mě už nejsou? Víš, jaké to je viď? Vím, že jsem kolem sebe měla hodně lidí s kterými mi bylo skvěle. Vím, že odešli. Taky vím, že ne všechno je moje vina. A vím, že když to byla má vina, pokaždé jsem se snažila aspoň trochu, když mi na tom člověku záleželo. Mnohokrát jsem dala víc, než jsem musela. Naivní. NAIVNÍ! Hloupá. Jo, žiju si v tom svém světě. Je tak barevný, že bys oslepnul. Vídím věci, které ty nikdy neuvidíš. Ty slzy. Procházím tou uličkou. Cítím strach. Jako vždycky. Není se čeho bát. Ten barák už je dávno opuštěný. Přesto se držím dál. Přidám do kroku. Lavička. Sedám si. Uvědomuji si, že vzpomínky jsou tu všude. Není místa v tomhle městě, abych nemohla říct věty. Je tu něco, co můj pestrý život ztmavuje pokaždé, když začnu vzpomínat. Vstávám. Odhodlanost - to je to co máš teď. Jdi dál. Znovu. Obcházím ty samá místa. Tentokrát bez jediné slzy. Žádný otočení. Věř, že je to tu stejné, ty jsi jiná. Dobře, mám to v hlavě tak zmatené. Získávám čas. Podruhé. Lampa. Světlo. Lavička. Schodiště. Dveře. Kamenité schody. Získávám prostor. Můj stín je rychlejší, než já. Mám to tak i v sobě. Tolikrát bych se místo úsměvu jen schoulila. Tak si kopni. Vnitřně to bolí. Možná to trochu škrábe. Tak čekám. Ne, je to teď a tady. Žádné uzavírání, jsem tady a teď. Važ si toho co máš, Naty. To co bylo Ti už nikdo nevezme. Vzdávám se času i prostoru.

Až zítra ráno příjde den, a půjdeme dál
A dnešní noc se nám promění, v cáry který spálí pláč

Myslel jsem na všechny, potom jsem utíkal
Nepustil to k sobě, nechtěl jsem, měl jsem strach
Že se ti otevřu a odhalím svoji tvář
Tak možná uvidíš to zlo, které ukrývám

Všechny ty démony, uvnitř moji hlavy
Černý svědomí, si nedovedeš představit
Krev, která barví papír, tak jako dehet
A násilí a nenávist, co nahrazuju rapem

Dal jsem Ti všechno, už nemůžu dát víc
Svoji duši, svoje tělo, svoje tajný plány
Vidim ty životy, všechny jsou prázdný
Tak kdo je šťastný, když to není jak má být

A tak jsem napůl člověk, a napůl někdo jinej
A tak jsem napůl mrtvej, chladnej a neupřímnej


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama